23/08/2026
Když už i já po třinácti letech života na Krétě vidím, jak strašně moc se tenhle ostrov mění před očima, neumím si ani představit, jak to musí vnímat vy, holky, které mi tady píšete, že na Krétu jezdíte dvacet, pětadvacet nebo dokonce třicet let.
Protože některé změny jsou přirozené.
Ostrov se vyvíjí, lidé tady chtějí žít, pracovat, podnikat a samozřejmě i vydělávat peníze.
Jenže pak jsou změny, u kterých mám čím dál častěji pocit, že už není cesty zpátky.
Že když jednou nějaké místo zastavíme, upravíme, zpřístupníme, přivezeme tam další služby, další obchody a další turistický provoz, už nikdy nebude takové, jaké bývalo.
A právě u jihu Kréty mě tenhle pocit přepadá čím dál častěji.
Možná proto, že si ještě pořád pamatuju, jak jsem tam poprvé přijela jako delegátka a vůbec netušila, co mě čeká.
Byl konec sezóny.
A konec sezóny je přesně ta chvíle, kdy už delegát většinou jede opravdu na výpary.
Už se těší domů, počítá poslední přílety a v duchu doufá, že se mu na seznamu neobjeví dva lidi v hotelu někde devadesát kilometrů daleko.
Samozřejmě se objevili. 😄
Tak jsem sedla do svého delegátského autíčka – což byly většinou takové pojízdné popelnice, kterým člověk odpustil skoro všechno – a vydala se na jih.
Poprvé jsem projížděla přes Κουρταλιώτικο φαράγγι (soutěsku Kourtaliotiko) a dodnes si pamatuju ten pocit, kdy jsem vlastně nevěděla, jestli mám řídit, nebo koukat na ty obrovské skály nad sebou.
Nakonec jsem opravdu zastavila uprostřed cesty.
Prostě jsem musela.
Stála jsem tam, koukala kolem sebe a nebyla úplně schopná pochopit, jak může být krajina takhle nádherná.
Pokračovala jsem dál a někde u starého kamenného mostu sjela k malé taverně.
Dala jsem si tam čerstvý pomerančový džus, protože za mě pořád platí, že jeden z nejlepších drinků na Krétě je obyčejný čerstvě vymačkaný pomerančový džus z místních pomerančů.
To je pro mě dodnes takový malý výstřel do vesmíru. 🍊
Od taverny vedla nějaká cesta směrem k moři, takže jsem si samozřejmě řekla, že to zkusím.
Cesta je ale v tomhle případě možná trochu silné slovo.
Byly tam šutry, hlína a moje delegátská pojízdná popelnice.
Po pár metrech mi došlo, že jestli tam píchnu pneumatiku a budu volat asistenci, bude se mi opravdu velmi špatně vysvětlovat, proč jsem se při pracovní cestě na hotel ocitla někde na polní cestě směrem k moři.
Takže jsem to vzala rozumně, otočila auto a jela zpátky.
Na pláž Πρέβελη (Preveli) jsem tehdy ještě nedojela, ale řekla jsem si, že když už jsem tady, pojedu alespoň ke klášteru.
A tak jsem pokračovala po úzké klikaté silnici přes hory, pod sebou měla otevřené Libyjské moře a zase jsem měla problém soustředit se na řízení, protože ty výhledy byly neskutečné.
Nakonec jsem dorazila k Μονή Πρέβελη (klášteru Preveli).
Na parkovišti jsem tehdy dokonce viděla namalovaný heliport a moje první myšlenka samozřejmě byla: „Výborně, tady zaparkuju.“
Dneska už bych to asi úplně nedoporučovala. 😄
U vstupu do kláštera mě oblékli tak, aby bylo všechno, co má být zakryté, opravdu zakryté, a já šla dovnitř.
Historická místa na mě vždycky působila velmi silně a tady tomu nebylo jinak. Bylo tam něco, co mě okamžitě donutilo ztišit hlas, zpomalit a jenom se dívat.
Až později jsem si začala zjišťovat historii toho místa a docházelo mi, jak významnou roli tenhle klášter v minulosti Kréty sehrál a kolik lidských příběhů se k němu váže.
Možná právě proto mám taková místa ráda.
Nejsou to pro mě jenom hezké kulisy na fotku.
Když jsem potom odjížděla zpátky, všimla jsem si místa, odkud se dalo sejít dolů na Πρέβελη (pláž Preveli).
A tam jsem nakonec udělala něco, co už je snad po tolika letech promlčené.
Napsala jsem těm dvěma klientům, za kterými jsem měla původně jet do hotelu, že mám poruchu na autě a dneska nepřijedu.
Ano.
Lhala jsem. 😂
Jenže vzápětí mi přišla odpověď:
„Jé, my se omlouváme, my jsme vám zapomněli napsat. My na hotelu vůbec nejsme.“
Takže to vlastně celé dopadlo dokonale.
Oni nepotřebovali delegátku a já jsem právě objevovala místo, o kterém jsem ještě netušila, jak hluboko se mi zapíše do paměti.
Když jsem se konečně dostala dolů na pláž, jednoduše jsem tam chtěla zůstat.
Seděla jsem tam, koukala kolem sebe a byla úplně fascinovaná tím, co jsem objevila.
A právě na tenhle den si dnes vzpomenu pokaždé, když vidím, jak rychle se některá místa na Krétě mění.
Nechci tvrdit, že dřív bylo všechno lepší.
A už vůbec nechci kritizovat turismus.
Vždyť jsem v něm velkou část života pracovala, dodnes se jím živím a moc dobře vím, jak důležitý je pro tisíce lidí, kteří na Krétě žijí.
Nechci ani ostrov zakonzervovat někde v minulosti.
Lidé tady chtějí lepší silnice, služby, práci a normální život stejně jako kdokoliv jiný.
Jen mám čím dál větší strach z toho, kde je ta hranice.
Kdy ještě místo rozvíjíme – a kdy už ho začínáme měnit natolik, že z něj pomalu mizí přesně to, kvůli čemu jsme se do něj původně zamilovali.
Kdy potřebujeme další hotel, další parkoviště, další beach bar a další obchod… a kdy bychom možná měli říct: tady už ne.
Já bych si strašně přála, aby alespoň část jihu Kréty zůstala trochu nepohodlná.
Trochu divoká.
Aby člověk občas musel projet úzkou silnicí, kus dojít pěšky, chvíli hledat, nemít všechno dokonale označené a připravené.
Protože právě tohle pro mě vždycky byla Kréta.
Mám totiž strach, že pokud všechna krásná místa přizpůsobíme turistům, jednoho dne zjistíme, že jsme přišli přesně o to, za čím ti turisté původně přijížděli.
A tentokrát mě opravdu zajímá hlavně názor vás, kteří Krétu znáte dlouho.
Je nějaké místo, na které jste přijeli po letech a řekli si: Tohle už je úplně jiná Kréta, než jakou si pamatuju?
A jestli máte mezi přáteli někoho, kdo Krétu zná dvacet, pětadvacet nebo třeba třicet let, klidně mu tenhle příspěvek pošlete nebo ho označte v komentáři.
Docela bych si totiž přála, aby se pod tímhle příspěvkem sešly vzpomínky nás všech, kteří jsme měli možnost poznat Krétu v různých obdobích. Možná právě z nich nejlépe uvidíme, jak moc se tenhle ostrov před našima očima mění. ❤️
