Kréta srdcem

Kréta srdcem Kréta očima cestovatelky, která tu skutečně žije. ❤️ Příběhy, zkušenosti a praktické tipy z každodenního života na ostrově.

Do sámošky jsem šla pro něco sladkého. Odešla jsem s broskvemi a jednou starou vzpomínkou na Krétu. 🍑Včera jsem přišla d...
01/09/2026

Do sámošky jsem šla pro něco sladkého. Odešla jsem s broskvemi a jednou starou vzpomínkou na Krétu. 🍑

Včera jsem přišla do naší sámošky s jedinou myšlenkou:

„Panebože, já mám chuť na něco sladkého.“

A naprosto neomylně jsem zamířila rovnou do první uličky, kde mají čokolády, sušenky, tyčinky a všechny ty věci, kolem kterých by člověk měl asi hrdinsky projít… ale většinou neprojde. 😁

Na Krétě jsem si třeba oblíbila tyčinku Derby. Sladká sušenka, karamel, křupíky… zkrátka taková ta malá dobrota, kterou si člověk koupí, i když moc dobře ví, že ji vlastně vůbec nepotřebuje.

Tentokrát jsem sáhla po svých oblíbených karamelových sušenkách.

Položila jsem je do košíku, podívala se na ně a najednou mě napadlo:

Kačko, ty žiješ na Krétě. A jdeš si tady kupovat sušenky, které se prodávají půlce světa?

Takže můj vnitřní soudce zasáhl. 😂

Otočila jsem košík a vyrazila k ovoci a zelenině.

Původně jsem měla zálusk na zdejší rajčata odrůdy Býčí srdce. Pokud jste je na Krétě ochutnali, dost možná víte, o čem mluvím. Jsou to ta velká, masitá, nádherně sladká rajčata, která se tady běžně prodávají a na která lidé pějí ódy.

A já se jim vlastně vůbec nedivím.

Já je zbožňuju jen tak s olivovým olejem a fetou a k tomu si opeču kousek pity, který potřu česnekem. Jednoduché jídlo, ale pro mě naprostá libůstka.

Jenže hned vedle ležely ροδάκινα (broskve).

A bylo rozhodnuto.

Protože s broskvemi mám na Krétě spojenou jednu vzpomínku, která se mi vrací pokaždé, když se do některé zakousnu.

Před několika lety jsme se s mojí kamarádkou jen tak toulaly krétským vnitrozemím. Žádná naplánovaná památka, žádný seznam míst, která „musíme vidět“. Prostě jsme šly.

Narazily jsme na krásné opuštěné místečko s nádherným výhledem a sedly si na chvíli pod strom.

A pak jsme zvedly hlavu.

Nad námi visely obrovské, zralé, šťavnaté broskve.

Podívaly jsme se na sebe.

Takovým tím pohledem, kdy není potřeba nic dlouze vysvětlovat.

„Teď, nebo nikdy.“

Jednu jsme utrhly.

A já si dodnes pamatuju tu chuť.

Možná ani nebyla nejlepší broskví, jakou jsem kdy v životě jedla. Jenže některé chutě si člověk nepamatuje proto, že byly dokonalé.

Pamatuje si je kvůli tomu, kde byl, s kým tam byl a jak mu v tu chvíli bylo.

Seděly jsme někde v krétském vnitrozemí, nikam jsme nepospíchaly, kolem nás byl klid a vzduch už nevoněl po moři, jak jsem na Krétě zvyklá.

Voněl sladce.

Po zralém ovoci a létě.

A tak pro mě dodnes chutná krétská broskev.

Mimochodem, i jedna vesnice na jihu Kréty nese krásně příznačné jméno Ροδάκινο (Rodakino).

A teď mě zajímá něco od vás:

Jakou chuť ovoce máte spojenou s Krétou vy? 🍑🍉🍇
Fíky? Meloun? Hroznové víno? Pomeranče? Nebo právě broskve?

Napište mi do komentářů. Jsem zvědavá, jakou chuť Kréty jste si odvezli domů vy.

Jsou hotely, ve kterých se na Krétě prostě ubytujete. A pak jsou hotely, ve kterých máte pocit, že jste se na chvíli nas...
30/08/2026

Jsou hotely, ve kterých se na Krétě prostě ubytujete. A pak jsou hotely, ve kterých máte pocit, že jste se na chvíli nastěhovali ke Kréťanům. ❤️

Ti z vás, kteří mě sledují i na mém osobním profilu, možná vědí, že jednou do roka pořádáme s manželem na Krétě náš Svoboďácký retreat.

Na týden za námi přijedou cestovatelé a přátelé z naší cestovatelské komunity a společně Krétu nejen projíždíme, ale hlavně ji tak trochu žijeme.

A právě proto tyhle naše týdny většinou plánujeme mimo hlavní sezonu – buď na květen, nebo na konec září.

Jednak je Kréta v tu dobu mnohem příjemnější finančně, ale hlavně už není tak rozpálená a přeplněná jako v červenci a srpnu. Letošní konec srpna je toho krásným příkladem. Poslední dva dny sice přišlo lehké ochlazení, ale když se teploty „ochladí“ někam pod 35 °C, pořád tomu úplně svetříkové počasí neříkám. 😄

A druhá věc, kterou při Svoboďáckém retreatu řešíme, je ubytování.

Velkým hotelovým komplexům se většinou vyhýbáme.

Ne proto, že by byly špatně. Pro rodinu, která chce aquapark, animace, hudbu, několik restaurací a veškerý servis na jednom místě, mohou být naprosto ideální.

Jenže když někoho vezmu na Krétu já, chci, aby z ní alespoň něco skutečně zažil.

A na to podle mě mnohem lépe fungují malé rodinné hotely.

Jeden takový máme přímo u nás ve Σταυρωμένος (Stavromenos).

Jmenuje se Thalassi Hotel a je to přesně ten typ místa, který mám na Krétě ráda.

Žádné stovky pokojů.

Žádná obrovská recepce.

Žádný anonymní hotelový provoz.

Na recepci vás přivítá manželka majitele – neuvěřitelně usměvavá a milá paní, která vám poradí, pomůže a během chvíle máte pocit, že jste spíš přijeli někam na návštěvu než do hotelu.

Znám už celou jejich rodinu, protože kromě hotelu provozují také tavernu specializovanou hlavně na ryby a mořské plody.

A právě tohle je detail, který se mi na nich líbí možná úplně nejvíc.

Pravidelně sami vyplouvají na moře, rybaří a jejich úlovky potom končí v kuchyni taverny.

Čerstvá ryba tady tedy není nějaká marketingová věta na jídelním lístku. Je to prostě součást toho, jak tahle rodina funguje.

Letos v květnu jsem ten hotel poznala ještě o něco víc.

Na našem původním malém hotelu, kde byla ubytovaná větší část naší skupiny, jsme totiž zabrali úplně všechny pokoje a dvě holky z naší party už se tam nevešly. 😄 Takže jsem je ubytovala právě v Thalassi Hotelu.

A samozřejmě jsem šla všechno prozkoumat, protože i když spoustu hotelů na ostrově znám, tak na nich ale běžně nebydlím.

Pokoje jsou jednoduché, prostorné, čisté a příjemné. K hotelu patří krásný bazén a celé místo působí opravdu klidně.

Má ale jednu věc, kterou je fér říct.

Neleží přímo u moře.

Pokud tedy chcete ráno vyjít z pokoje a za dvě minuty ležet na pláži, budete muset přidat pár kroků navíc.

Jenže právě to má podle mě i svoje kouzlo.

Jste totiž přímo ve vesnici. Kolem vás není pouze turistický resort, ale normální krétský život. Domy, místní, malé podniky, každodenní provoz…

A večer přijde ještě jedna moje oblíbená část.

Snídaně se podávají normálně v hotelové restauraci vedle recepce, ale na večeři vás minibus odveze přes silnici do jejich rodinné taverny přímo u pobřeží.

Sedíte na útesu.

Před vámi otevřené moře.

A protože se díváte směrem na západ, prakticky každý večer můžete při večeři sledovat, jak slunce mizí přímo do moře.

A přesně tohle jsou pro mě chvíle, kvůli kterým mám malé rodinné hotely na Krétě tak ráda.

Nejsou dokonale naleštěné.

Nemají deset bazénů ani recepci, kde se mluví šesti jazyky.

Ale mají něco, co se podle mě buduje mnohem hůř.

Atmosféru. Lidi. A pocit, že jste alespoň na chvíli opravdu na Krétě.

Zajímavé navíc je, že Čechů tady potkávám jen málo. Hotel není běžnou součástí nabídek českých cestovních kanceláří, takže většina lidí si ho musí najít a rezervovat individuálně.

A možná právě proto vám dnes ukazuju i takové místo.

Protože Kréta srdcem je pro mě hlavně o příbězích, které chytí za srdce.

Chci vám postupně ukazovat i místa, která znám z našeho normálního života tady.

A Thalassi Hotel je jedno z nich. ❤️

A teď mě zajímáte vy:
Když jedete na dovolenou, jste spíš velký resort se vším po ruce, nebo malý rodinný hotel, kde vás po pár dnech znají jménem?

Letos v srpnu to vypadá, že si dovolenou vzalo i μελτέμι. 🌊O tom, že v Řecku existuje něco jako neoficiální „generální d...
26/08/2026

Letos v srpnu to vypadá, že si dovolenou vzalo i μελτέμι. 🌊

O tom, že v Řecku existuje něco jako neoficiální „generální dovolená“, jsem dlouhé roky neměla ani tušení. Přišla jsem na to až minulý rok, kdy jsme s Mišákem strávili takřka celý srpen obíháním pojišťoven a úřadů a řešením následků naší červnové dopravní nehody.

Všechno se táhlo. Všechno bylo komplikované. A velmi často jsme slyšeli, že člověk, kterého zrovna potřebujeme, je na dovolené.

K tomu se přidala moje oblíbená řecká úřednická libůstka. V jedné kanceláři mi řekli, že tohle řeší kolega ve vedlejší kanceláři. Ve vedlejší kanceláři mě poslali o patro výš. O patro výš mi vysvětlili, že tam vůbec nemám co dělat a musím zpátky tam, odkud jsem přišla.

A tak jsem putovala od dveří ke dveřím a postupně získávala pocit, že díky řeckým úřednickým definitivám jsou všichni dokonale v klidu. Já jsem řešila následky dopravní nehody, papíry a pojišťovny, zatímco kolem mě panovala atmosféra, že se vlastně vůbec nic neděje a všechno se nějak vyřeší. Někdy. Možná. A ideálně až po srpnu. 😅

Srpen je totiž v Řecku naprosto specifický měsíc. Neznamená to, že by celá země na čtyři týdny oficiálně přestala pracovat, ale spousta kanceláří, firem a odborníků výrazně zpomalí nebo na určitou dobu úplně zavře.

Pomyslným vrcholem srpna je potom 15. srpen, kdy pravoslavná církev slaví Κοίμηση της Θεοτόκου (Zesnutí Bohorodičky). Pro Řeky je to jeden z největších náboženských svátků celého roku a pro mnoho rodin také příležitost vrátit se do rodných vesnic, setkat se s příbuznými a společně slavit.

V kostelech probíhají bohoslužby a procesí s ikonami a v mnoha vesnicích se pořádají tradiční πανηγύρια (vesnické slavnosti) s hudbou, tancem, jídlem a vínem. Svátek navíc slaví spousta lidí se jmény spojenými s Pannou Marií, takže se během jediného dne gratuluje snad polovině Řecka.

Když se k tomu přidají letní dovolené, rozpálený srpen a přirozený řecký talent nikam zbytečně nespěchat, máte období, během kterého se některé věci opravdu řeší jen velmi obtížně.

Lidé pracující v cestovním ruchu si však o něčem podobném mohou nechat maximálně zdát. V srpnu jsou hotely, restaurace i další turistické služby v plném zápřahu a na konci sezóny už jejich zaměstnanci často s prominutím drhnou pusou o zem.

Posledních několik dní mám ale pocit, že si takovou srpnovou dovolenou letos dopřálo také μελτέμι (letní severní vítr).

Právě tento vítr v létě proudí přes Egejské moře a na severním pobřeží Kréty často vytváří vlny, na které se mě tak často ptáte.

Nedávno mi psala jedna čtenářka Kréty srdcem. Chtěla vědět, jestli mohou přijet na Krétu na dovolenou, jen se válet u moře a užívat si úplně klidnou hladinu bez vln.

Odpověděla jsem jí narovinu: tohle vám na Krétě nikdo dlouho dopředu nezaručí.

Počasí ani vítr se nedají spolehlivě naplánovat několik měsíců předem. Někdy se ráno probudíme a moře před námi doslova řádí. Jindy je hladina klidná jako olej.

A přesně taková je teď Kréta.

Už několik dní se budíme do nádherně blankytného nebe, moře je téměř bez hnutí a na ostrově panuje neskutečná pohoda. Jen ty teploty kolem 35 °C bych si tedy klidně odpustila, protože v takovém vedru už příliš dobře nefunguju ani já.

Pokud ale od Kréty očekáváte hlavně klid, doporučila bych zvážit také cestu mimo hlavní sezónu. Já osobně Krétu na podzim a na začátku zimy absolutně zbožňuju.

S manželem pravidelně během listopadu a prosince vyrážíme každý druhý víkend do jiného hotelu na ostrově. Změníme prostředí, odpočineme si a poznáváme místa úplně jinak než během rozpáleného léta. Samozřejmě už není otevřeno všechno a počasí vám nikdo nezaručí ani tehdy, ale ostrov má mnohem klidnější atmosféru.

Za mě jsou listopad, prosinec a potom zase březen naprosto geniální měsíce pro poznávání jiné Kréty.

A teď mě opravdu zajímá: zažili jste někdy Krétu mezi listopadem a březnem? A pokud ano, který měsíc vám vyhovoval nejvíc?

Nikdy jsem si nemyslela, že právě takový příspěvek jednou na Krétu srdcem napíšu. Ale dnes vás poprvé prosím čistě osobn...
25/08/2026

Nikdy jsem si nemyslela, že právě takový příspěvek jednou na Krétu srdcem napíšu. Ale dnes vás poprvé prosím čistě osobně o pomoc. ❤️

Ti z vás, kteří mě sledují i na mém osobním profilu, ho dobře znají.

Malý chlupatý andílek bez křidýlek, který sice patří našim sousedům a kamarádům, ale před čtyřmi lety se prostě rozhodl, že bude tak trochu i náš.

Pejska jsme si s manželem vždycky strašně přáli, ale protože hodně cestujeme, zodpovědně jsme si řekli, že vlastního mít nemůžeme. A pak jednoho dne přiběhl on.

Od té doby u nás trávil obrovskou část svých dní. Přiběhl ze skleníků, kde pracoval se svým páníčkem, natáhl se u nás na pohovku, večer jsme ho odvedli domů… a takhle jsme spolu žili poslední čtyři roky.

Je mu jedenáct let a zdejší okolí zná dokonale. Celý život je zvyklý volně se pohybovat po vesnici, zná cesty, auta i místní provoz a vždycky se na noc vracel domů do svého pelíšku.

Ve čtvrtek jsme spolu byli na pláži. Cestou domů odběhl do jedné z uliček a já byla přesvědčená, že míří za svým páníčkem.

Jenže tentokrát se nevrátil.

Od té doby ho hledáme. My, jeho rodina i lidé z okolí. Celý víkend jsme projížděli autem široké okolí a zatím jsme nenašli vůbec žádnou stopu.

A právě proto mě napadá ještě jedna možnost.

Za dobu, kdy jsem pracovala jako delegátka, jsem několikrát pomáhala turistům, kteří na Krétě našli psa nebo kočku a chtěli jim dát nový domov. A vím, že člověk může v nejlepší víře potkat malého pejska, který se pohybuje sám, a automaticky si myslet, že je opuštěný.

Tenhle pejsek ale opuštěný není. Má dokonce dva domovy. A v obou nám teď strašně chybí.

Pokud jste byli v posledních dnech na dovolené v našem okolí a malého pejska jste někde zahlédli, vzali k sobě, viděli ho u hotelu, na pláži nebo u silnice, prosím, ozvěte se mi.

A tentokrát vás opravdu moc prosím i o sdílení tohoto příspěvku. Třeba se dostane právě k člověku, který něco viděl nebo který vůbec netuší, že pejsek, kterému chtěl pomoct, má doma rodinu, která ho hledá.

Děkuju. ❤️

O kočkách a psech na Krétě se píše pořád. O krysách skoro nikdy. 🐭Přitom tady žijí taky.A já jsem o tom první roky neměl...
25/08/2026

O kočkách a psech na Krétě se píše pořád. O krysách skoro nikdy. 🐭

Přitom tady žijí taky.

A já jsem o tom první roky neměla ani tušení.

Když jsem se kdysi stěhovala z oblasti Chersonissos směrem k Rethymnu, byla to pro mě docela velká životní změna. Do té doby jsem bydlela v Kokkini Hani a každý den dojížděla za prací, což už mě po nějaké době přestalo bavit.

S novým bydlením mi tehdy pomohl kamarád z recepce hotelu, se kterým jsme se během sezony spřátelili. On měl zase jeden velký sen: dostat se do Prahy, najít si tam práci a nějakou dobu v České republice žít. Já jsem mu pomáhala s jeho českým dobrodružstvím a on mně na oplátku pomohl najít můj první opravdový domov tady v oblasti Rethymna.

A právě tehdy jsem poznala Pari, což je zkrácenina jména Paraskevi.

Bydlela se svým mužem ve stejném domě jako já a měli belgického ovčáka. Začaly jsme spolu chodit na procházky po vesnici, někdy ráno, jindy večer před spaním, a při jedné z nich mi úplně mimochodem řekla, že svého psa vycvičili mimo jiné na lov krys.

Já jsem se na ni tehdy podívala asi dost nechápavě.

„Jakých krys?“

V mojí hlavě totiž Kréta znamenala olivovníky, suchou trávu, kočky, cikády a občas nějakého toho švába, kterého jsem si také musela postupně zařadit do kolonky „prostě život ve Středomoří“.

Ale krysy?

Pari se začala smát a vysvětlovala mi, kde všude je vídají, kde se schovávají a že jich tady rozhodně není tak málo, jak si myslím.

A znáte ten moment, kdy vás někdo na něco upozorní a od té chvíle to najednou začnete vidět všude?

Přesně to se stalo mně.

Začala jsem si všímat přejetých krys na silnicích, občas večer slyším něco hodně svižného proběhnout suchou trávou a letos v létě jsem podobných setkání zaznamenala zase o něco víc.

A před pár dny přišel další level.

Sedíme s mým Mišákem v obýváku, koukáme na Dynastii Nováků a najednou nám úhlopříčně přes celý obývák proběhne malinkatá myška.

Já jsem se začala smát.

Možná i proto, že sedět vedle Mišáka a sledovat myšku sprintující přes obývák mi přišlo dramaturgicky skoro dokonalé. 😄

Pak jsem ale začala trochu pátrat, protože přesně u podobných témat nechci stavět jen na tom, že „Kačka něco někde zahlédla“.

A tady začíná být celá věc docela zajímavá.

Výzkum spojený s Muzeem přírodní historie Kréty a Univerzitou Kréty analyzoval potravu sov pálených ze 72 lokalit napříč celým ostrovem – ano, na Krétě máme sovy pálené. Vědci identifikovali přes 5 000 kusů kořisti a mezi nejčastěji zachycenými druhy byla myš domácí, která ve výsledcích tvořila přibližně 61 %, a krysa obecná neboli černá asi 15 %.

Není to samozřejmě sčítání všech myší a krys na Krétě, ale je to velmi pěkný důkaz toho, že hlodavci jsou naprosto běžnou součástí zdejšího ekosystému.

A ještě jeden detail, tentokrát přímo od nás z Rethymna.

Město Rethymno má i v roce 2026 oficiální program hubení hmyzu a regulace hlodavců s rozpočtem necelých 9 000 eur. Počítá s kontrolou myší a krys ve veřejných budovách, venkovních prostorách i kanalizačních šachtách a s instalací a pravidelnou kontrolou nástrahových stanic.

Takže opravdu nejde o nějakou moji vesnickou historku. Je to úplně standardní součást městské hygieny.

A ano, svoji roli samozřejmě hraje i zdejší prostředí. Nejde pouze o teplo. Hlodavcům se daří tam, kde mají dostatek potravy, vody a úkrytů, a za příznivých podmínek se například myši mohou rozmnožovat během celého roku.

Když jsem o naší malé návštěvnici vyprávěla kamarádce, která na Krétě také žije, jenom se pousmála stylem:

„No jasně. Zajdeš do drogerky.“

A když jsem tam potom opravdu přišla a viděla celý výběr nejrůznějších pastí a prostředků proti hlodavcům, pochopila jsem, že jsem zase objevila jednu z těch věcí, které jsou pro místní naprosto obyčejné, jenom se o nich v turistických skupinách jaksi nepíše.

A možná právě proto o tom píšu já.

Protože Kréta nejsou jenom pláže, taverny, kočky na modrých židličkách a západy slunce.

Je to ostrov, na kterém lidé normálně žijí. Se vším, co k životu v teplém středomořském prostředí patří. Včetně švábů, všemožných brouků, myší… a ano, i krys.

Pokud sem přijedete na týden na dovolenou, klidně žádnou za celý pobyt neuvidíte. A rozhodně jejich přítomnost automaticky neznamená, že je někde špína nebo nepořádek.

Jen je dobré vědět, že i tohle je Kréta.

Tak schválně – viděli jste někdy na Krétě myš nebo krysu? Nebo jste až do dneška vůbec netušili, že tady běžně žijí?

🍉 Na Krétě pro mě léto nezačíná podle kalendáře. Začíná ve chvíli, kdy se v obchodech objeví melouny za naprosto směšné ...
24/08/2026

🍉 Na Krétě pro mě léto nezačíná podle kalendáře. Začíná ve chvíli, kdy se v obchodech objeví melouny za naprosto směšné peníze.

A čím déle tady žiju, tím víc mám pocit, že καρπούζι (vodní meloun) je vlastně jeden z největších symbolů krétského léta.

V sezóně jsou melouny všude. V obchodech, u silnice, na trzích… a já už za ty roky znám i několik míst, kam si pro ně prostě zajedeme. Člověk občas kouká na cenu a přemýšlí, jestli mu ten meloun náhodou nedávají skoro zadarmo. 😄

A není to jen můj pocit, že Řekové mají k melounům velmi blízko. Jen v roce 2024 Řecko vyvezlo přes 172 tisíc tun melounů v hodnotě zhruba 80,7 milionu eur. A to se bavíme pouze o exportu.

Navíc meloun tvoří přibližně z 92 % voda, takže když přijde krétský srpen, vlastně docela rychle pochopíte, proč je tady tak oblíbený.

My si doma čas od času uděláme obrovskou mísu ovoce. Nakrájím καρπούζι (meloun), ροδάκινα (broskve), které jsou teď nádherně sladké, přidáme další ovoce, které zrovna máme… a je to jedna z těch úplně obyčejných věcí, které mám na létě tady strašně ráda.

Protože srpen na Krétě už je opravdu LÉTO se vším všudy.

Vedro začíná prakticky od rána a drží se až do večera. Včera jsme šli s Myšákem na naši oblíbenou pláž a slunce už pálilo do kůže tak, že se tam skoro nedalo být.

A moře?

To už není žádné osvěžení. 😂
To už je skoro teplé kafe.

V srpnu mívá moře u Kréty kolem 26 °C a dlouhodobě patří srpen zároveň k nejsušším měsícům roku. Pro Heraklion vychází klimatický průměr jen kolem 0,9 mm srážek za celý měsíc.

Co mě ale letos překvapuje úplně nejvíc?

Dnes máme u nás už šestý den v řadě, kdy nejsou téměř žádné vlny. Moře je úplně hladké. Tady tomu říkáme, že je jako olej – prostě zrcadlo.

A zrovna v srpnu je to docela zajímavé, protože červenec a srpen jsou typickým obdobím μελτέμι (letního severního větru), který umí hlavně severní pobřeží Kréty pěkně rozvlnit.

No a pak je tu druhá tvář srpna.

Lidé.

Je hlavní sezóna a někdy mám vážně pocit, že se ten náš ostrov musí pod tím množstvím lidí propadnout do moře.

Pláže, silnice, města, restaurace… všechno jede naplno.

A právě v srpnu si stále víc uvědomuju ještě jednu věc.

Občas mi píšete:

„Kačko, poraď mi nějaké místo, kam turisté nechodí.“

A já vám možná trochu překvapivě odpovím:

Některá vám už prostě neřeknu.

Ne proto, že bych si je chtěla sobecky nechat pro sebe.

Ale protože mám čím dál silnější pocit, že pokud budeme každou malou pláž, každou zátoku a každé místo, které ještě zůstalo trochu stranou, okamžitě označovat špendlíkem na mapě a posílat dál tisícům lidí, za pár let už žádná taková místa mít nebudeme.

A já nechci jen ukazovat Krétu.

Chci se také učit přemýšlet nad tím, jak ji ukazovat tak, abychom ji přitom nezničili.

Možná je to moje letošní největší srpnové uvědomění.

A samozřejmě pořád platí ještě jedno:

Když vám bude v srpnu na Krétě příšerné vedro…

dejte si meloun. 🍉

Jak to máte vy? Patří k vašemu létu meloun, nebo máte úplně jinou potravinu, bez které pro vás léto prostě není léto?

Když už i já po třinácti letech života na Krétě vidím, jak strašně moc se tenhle ostrov mění před očima, neumím si ani p...
23/08/2026

Když už i já po třinácti letech života na Krétě vidím, jak strašně moc se tenhle ostrov mění před očima, neumím si ani představit, jak to musí vnímat vy, holky, které mi tady píšete, že na Krétu jezdíte dvacet, pětadvacet nebo dokonce třicet let.

Protože některé změny jsou přirozené.

Ostrov se vyvíjí, lidé tady chtějí žít, pracovat, podnikat a samozřejmě i vydělávat peníze.

Jenže pak jsou změny, u kterých mám čím dál častěji pocit, že už není cesty zpátky.

Že když jednou nějaké místo zastavíme, upravíme, zpřístupníme, přivezeme tam další služby, další obchody a další turistický provoz, už nikdy nebude takové, jaké bývalo.
A právě u jihu Kréty mě tenhle pocit přepadá čím dál častěji.

Možná proto, že si ještě pořád pamatuju, jak jsem tam poprvé přijela jako delegátka a vůbec netušila, co mě čeká.

Byl konec sezóny.

A konec sezóny je přesně ta chvíle, kdy už delegát většinou jede opravdu na výpary.

Už se těší domů, počítá poslední přílety a v duchu doufá, že se mu na seznamu neobjeví dva lidi v hotelu někde devadesát kilometrů daleko.

Samozřejmě se objevili. 😄

Tak jsem sedla do svého delegátského autíčka – což byly většinou takové pojízdné popelnice, kterým člověk odpustil skoro všechno – a vydala se na jih.

Poprvé jsem projížděla přes Κουρταλιώτικο φαράγγι (soutěsku Kourtaliotiko) a dodnes si pamatuju ten pocit, kdy jsem vlastně nevěděla, jestli mám řídit, nebo koukat na ty obrovské skály nad sebou.

Nakonec jsem opravdu zastavila uprostřed cesty.

Prostě jsem musela.

Stála jsem tam, koukala kolem sebe a nebyla úplně schopná pochopit, jak může být krajina takhle nádherná.

Pokračovala jsem dál a někde u starého kamenného mostu sjela k malé taverně.

Dala jsem si tam čerstvý pomerančový džus, protože za mě pořád platí, že jeden z nejlepších drinků na Krétě je obyčejný čerstvě vymačkaný pomerančový džus z místních pomerančů.

To je pro mě dodnes takový malý výstřel do vesmíru. 🍊

Od taverny vedla nějaká cesta směrem k moři, takže jsem si samozřejmě řekla, že to zkusím.
Cesta je ale v tomhle případě možná trochu silné slovo.

Byly tam šutry, hlína a moje delegátská pojízdná popelnice.

Po pár metrech mi došlo, že jestli tam píchnu pneumatiku a budu volat asistenci, bude se mi opravdu velmi špatně vysvětlovat, proč jsem se při pracovní cestě na hotel ocitla někde na polní cestě směrem k moři.

Takže jsem to vzala rozumně, otočila auto a jela zpátky.

Na pláž Πρέβελη (Preveli) jsem tehdy ještě nedojela, ale řekla jsem si, že když už jsem tady, pojedu alespoň ke klášteru.

A tak jsem pokračovala po úzké klikaté silnici přes hory, pod sebou měla otevřené Libyjské moře a zase jsem měla problém soustředit se na řízení, protože ty výhledy byly neskutečné.
Nakonec jsem dorazila k Μονή Πρέβελη (klášteru Preveli).

Na parkovišti jsem tehdy dokonce viděla namalovaný heliport a moje první myšlenka samozřejmě byla: „Výborně, tady zaparkuju.“
Dneska už bych to asi úplně nedoporučovala. 😄

U vstupu do kláštera mě oblékli tak, aby bylo všechno, co má být zakryté, opravdu zakryté, a já šla dovnitř.

Historická místa na mě vždycky působila velmi silně a tady tomu nebylo jinak. Bylo tam něco, co mě okamžitě donutilo ztišit hlas, zpomalit a jenom se dívat.

Až později jsem si začala zjišťovat historii toho místa a docházelo mi, jak významnou roli tenhle klášter v minulosti Kréty sehrál a kolik lidských příběhů se k němu váže.

Možná právě proto mám taková místa ráda.

Nejsou to pro mě jenom hezké kulisy na fotku.

Když jsem potom odjížděla zpátky, všimla jsem si místa, odkud se dalo sejít dolů na Πρέβελη (pláž Preveli).

A tam jsem nakonec udělala něco, co už je snad po tolika letech promlčené.

Napsala jsem těm dvěma klientům, za kterými jsem měla původně jet do hotelu, že mám poruchu na autě a dneska nepřijedu.
Ano.
Lhala jsem. 😂

Jenže vzápětí mi přišla odpověď:
„Jé, my se omlouváme, my jsme vám zapomněli napsat. My na hotelu vůbec nejsme.“

Takže to vlastně celé dopadlo dokonale.

Oni nepotřebovali delegátku a já jsem právě objevovala místo, o kterém jsem ještě netušila, jak hluboko se mi zapíše do paměti.

Když jsem se konečně dostala dolů na pláž, jednoduše jsem tam chtěla zůstat.

Seděla jsem tam, koukala kolem sebe a byla úplně fascinovaná tím, co jsem objevila.

A právě na tenhle den si dnes vzpomenu pokaždé, když vidím, jak rychle se některá místa na Krétě mění.

Nechci tvrdit, že dřív bylo všechno lepší.

A už vůbec nechci kritizovat turismus.

Vždyť jsem v něm velkou část života pracovala, dodnes se jím živím a moc dobře vím, jak důležitý je pro tisíce lidí, kteří na Krétě žijí.

Nechci ani ostrov zakonzervovat někde v minulosti.

Lidé tady chtějí lepší silnice, služby, práci a normální život stejně jako kdokoliv jiný.

Jen mám čím dál větší strach z toho, kde je ta hranice.

Kdy ještě místo rozvíjíme – a kdy už ho začínáme měnit natolik, že z něj pomalu mizí přesně to, kvůli čemu jsme se do něj původně zamilovali.

Kdy potřebujeme další hotel, další parkoviště, další beach bar a další obchod… a kdy bychom možná měli říct: tady už ne.

Já bych si strašně přála, aby alespoň část jihu Kréty zůstala trochu nepohodlná.

Trochu divoká.

Aby člověk občas musel projet úzkou silnicí, kus dojít pěšky, chvíli hledat, nemít všechno dokonale označené a připravené.

Protože právě tohle pro mě vždycky byla Kréta.

Mám totiž strach, že pokud všechna krásná místa přizpůsobíme turistům, jednoho dne zjistíme, že jsme přišli přesně o to, za čím ti turisté původně přijížděli.

A tentokrát mě opravdu zajímá hlavně názor vás, kteří Krétu znáte dlouho.

Je nějaké místo, na které jste přijeli po letech a řekli si: Tohle už je úplně jiná Kréta, než jakou si pamatuju?

A jestli máte mezi přáteli někoho, kdo Krétu zná dvacet, pětadvacet nebo třeba třicet let, klidně mu tenhle příspěvek pošlete nebo ho označte v komentáři.

Docela bych si totiž přála, aby se pod tímhle příspěvkem sešly vzpomínky nás všech, kteří jsme měli možnost poznat Krétu v různých obdobích. Možná právě z nich nejlépe uvidíme, jak moc se tenhle ostrov před našima očima mění. ❤️

Někdy stačí jedna vůně a najednou jste zase dítě. ❤️Ráno chodím na procházku naší vesnicí a je to jedna z částí dne, kte...
22/08/2026

Někdy stačí jedna vůně a najednou jste zase dítě. ❤️

Ráno chodím na procházku naší vesnicí a je to jedna z částí dne, kterou mám na Krétě možná úplně nejradši.

Slunce teprve pomalu leze nahoru, ulice jsou skoro prázdné a celý ostrov působí, jako kdyby ještě spal.

Noční párty, které nás během sezony občas dokážou spolehlivě udržet vzhůru, už skončily, turisté spí, místní většinou také a Kréta má na malou chvíli úplně jinou tvář.

Tichou. �Klidnou. �Takovou naši.

A na mojí trase je jedno místo, na které se těším pokaždé.

Fíkovník u babičky.

O babičce jsem vám už jednou psala.

A právě u jejího domu roste fíkovník, který mě poprvé zaujal vlastně úplně z jiného důvodu než kvůli fíkům.

Můj muž mě tehdy upozornil:
„Podívej. Tam sedí slepice.“
A ony tam opravdu seděly. 😄

Normálně na větvích fíkovníku. �Hezky si tam hověly, koukaly na svět a já přemýšlela hlavně nad tím, co se stane ve chvíli, kdy se některá z nich rozhodne právě tam snést vajíčko.

Odpověď jsem dostala o něco později.
Jedno ráno jdu kolem a na chodníku leží vejce.

Čerstvě snesené. �Na asfaltu.

Sebrala jsem ho, odnesla babičce a zároveň jí oznámila, že by si se slepicí měla trochu promluvit, protože snášet vajíčka z fíkovníku přímo na chodník mi nepřipadá jako úplně ekonomicky promyšlená strategie. 😄

A tím pro mě ten strom dostal svoje první místo v příběhu.

Jenže postupem léta se z něj stalo něco úplně jiného.

Fíky začnou dozrávat, strom je najednou plný života a kolem něj se drží taková zvláštní sladká vůně léta, kterou neumím úplně dobře popsat.

Ale pokaždé, když ji ucítím, stane se mi jedna věc.

Vrátím se do dětství.

Ne na Krétu.
Do Komorní Lhotky.
Na zahradu k babičce a dědovi, kde jsme sbírali černý rybíz.

Dodnes si pamatuju ty malé kyblíčky a svoje velmi důmyslné pracovní tempo: jeden rybíz do nádobky, druhý do pusy.
Jeden do nádobky.
Jeden do pusy.
Produktivita možná nebyla úplně ukázková, ale morálku jsem měla výbornou. 😄

Pak se doma dělaly marmelády a další dobroty a pro mě to tehdy byl prostě obyčejný letní den.

A dnes bych dala strašně moc za to, abych se do něj mohla ještě jednou vrátit.

Do doby, kdy neexistovaly termíny, práce, úřady, povinnosti ani finanční úřad.

Kdy největším plánem léta bylo, že jsme s babičkou a dědou nastoupili do naší škodovky a vyrazili někam na výlet.

Tehdy mi to samozřejmě připadalo úplně obyčejné.

Dneska vím, jak neobyčejně krásné to vlastně bylo.

A tak někdy ráno stojím na Krétě několik tisíc kilometrů od té zahrady, cítím fíky a na pár vteřin jsem zase tam.

Někdy mi z toho zvlhnou oči.

Jindy cítím hlavně obrovskou vděčnost, že jsem tyhle chvíle vůbec mohla mít.

A možná právě proto mám Krétu tolik ráda.

Nejen kvůli tomu, co mi dává nového.

Ale i kvůli tomu, kolik starých vzpomínek ve mně dokáže úplně nečekaně probudit.

Stačí strom.
Vůně.
Jedno ráno.
A najednou jsou babička s dědou zase na chvíli blízko. ❤️

Máte to také? Potkali jste někdy na cestách místo, vůni nebo úplně obyčejnou věc, která vás během vteřiny vrátila někam do minulosti?

Napište mi svůj příběh do komentářů. Tyhle vzpomínky si podle mě zasloužíme občas vytáhnout na světlo.

A jestli vám tenhle příběh připomněl někoho, kdo má svoje „místo vzpomínek“, klidně mu ho pošlete dál.

Podle statistik bych na Krétě možná vůbec neměla být šťastnější než v Česku. Jenže já tady šťastná jsem. ❤️A myslím, že ...
21/08/2026

Podle statistik bych na Krétě možná vůbec neměla být šťastnější než v Česku. Jenže já tady šťastná jsem. ❤️
A myslím, že jsem konečně pochopila proč.

Když jsem na Krétu přijela poprvé, nepřijela jsem sem hledat nový domov. Přijela jsem pracovat jako delegátka.

Půl roku jsem žila tady, půl roku zase jinde, sezona skončila, sbalily se kufry a jelo se domů.

Jenže během těch let se stalo něco, co jsem tehdy vůbec neplánovala.

Začala jsem tady mít svoje lidi.

Svoje kavárny.
Svoje silnice.
Svoje místa.

Lidi, kterým jsem mohla zavolat, se kterými jsem se mohla zastavit na kávu, kteří se mě chtěli opravdu zeptat, jak se mám – a pak si také poslechnout odpověď.

A jednoho roku po Vánocích přišla docela jednoduchá myšlenka:
Já se chci vrátit. Ne až na další sezonu. Teď.
Tak jsem se vrátila na Krétu i v zimě.

A kdo zná krétský leden, ví, že tady v tu chvíli žádnou instagramovou pohlednici opravdu nečekejte. 😄

Prší. Fouká. Je zataženo. Domy jsou postavené hlavně na to, aby přežily léto, ne aby v nich člověk v lednu pobíhal v tričku.

U nás se v zimě topí dřevem v krbu a jsou dny, kdy mám pocit, že největším životním úspěchem je udržet obývák příjemně teplý.

A přesto jsem chtěla být tady.

To bylo pro mě asi první znamení, že moje láska ke Krétě dávno není jen láska k letní dovolené.

Postupně sem přijel i můj manžel a začali jsme si tady vytvářet společný život.

A právě tehdy jsem si začala uvědomovat, co mi na Krétě vyhovuje možná úplně nejvíc.

Nejsou to pláže.
Není to ani počasí.
Jsou to lidé a způsob života kolem nich.

Samozřejmě mluvím o své vlastní bublině a o lidech, kterými jsem se tady za ty roky obklopila.

Nechci tvrdit, že několik set tisíc Kréťanů chodí po ostrově s úsměvem, objímá cizince a rozdává olivový olej. 😄

Ale moje zkušenost je taková, že když mě zdejší lidé přijali mezi sebe, přijali mě opravdu.

Zajímají se.
Chtějí pomoct.
Chtějí poradit.
Přijdou.
Zavolají.
Posedí.

A někdy se prostě jenom zastaví, protože vědí, že jste doma.

A mně tenhle pocit komunity strašně vyhovuje.

V Česku na mě někdy mnohem víc doléhá způsob komunikace postavený na obavách.

Dávej pozor, ať tě někdo nepodvede.
Nenech se napálit.
Tomuhle nevěř.
Tohle určitě špatně dopadne.

Já vím, že určitá opatrnost do života patří.

Ale nechci, aby strach byl základní nastavení, přes které se dívám na ostatní lidi.

Mnohem víc mi vyhovuje moje možná trochu naivní bublina, ve které předpokládám, že většina lidí je v zásadě v pohodě, dokud mi nedokážou opak.

A na Krétě se mi takhle žije snadněji.

Pak jsou samozřejmě i mnohem obyčejnější důvody.

Miluju zdejší zeleninu, ovoce a jídlo.

Miluju možnost sednout do auta a za chvíli být v horách, u moře, v malé vesnici nebo na místě, které jsem ještě nikdy neviděla.

I po letech mám při výletech po ostrově pořád pocit, že někam cestuju, ne že jen jedu padesát kilometrů od domu.

A ano, svoje udělá i klima.

Když v Česku začíná podzim zatahovat rolety, tady ještě dlouho pokračuje život venku.

Ale abych z Kréty nedělala zemi, kde z olivovníků padá štěstí a úředníci rozdávají objetí místo formulářů, mám tady i jednu velkou brzdu. 😄

Řecká byrokracie.

Ve chvíli, kdy musím něco řešit na úřadech, moje romantická představa středomořského života velmi rychle dostává trhliny.

Po některých zkušenostech tady přijedu něco vyřizovat do Česka a skoro mám chuť českému úředníkovi přinést květinu.

Takže ne. Kréta není dokonalá.

Život tady není permanentní dovolená.

V zimě může být zima, v létě vedro, některé věci fungují způsobem, nad kterým zůstává středoevropský mozek stát, a jakmile potřebujete razítko, může začít dobrodružství, o které jste vůbec nestáli.

Jenže život v zahraničí podle mě není o nalezení dokonalé země.

Je o nalezení místa, jehož dobré i špatné stránky vám dohromady dávají život, který vám sedí.

A mně ho v tuhle chvíli dává Kréta.

Nevím, jestli tady budu žít navždy.

Ani to nepotřebuju vědět.

Vím jen, že právě teď se tady cítím doma. A to mi úplně stačí. ❤️

A zajímalo by mě: dokázali byste si představit, že byste část života strávili v jiné zemi?
A kdybyste si mohli vybrat úplně svobodně – která by to byla?

Address

Rethymno
Réthimnon

Alerts

Be the first to know and let us send you an email when Kréta srdcem posts news and promotions. Your email address will not be used for any other purpose, and you can unsubscribe at any time.

Contact The Business

Send a message to Kréta srdcem:

Shortcuts

Share