26/08/2025
MAROKO NENÍ PRO SRABY
Letošní expedice byla plná výzev a splňovala všechny atributy náročnosti, které jsme od takové výpravy mohli očekávat. Ale také nám nabídla nádherné scenérie a neskutečnou proměnlivost krajiny, jakou jsme zatím na našich cestách nikde neviděli. Pro nás bylo Maroko láska na první pohled. A měli jsme pocit, že kromě Afriky jsme alespoň trochu projeli další tři světadíly – Ameriku, Asii i Austrálii. Bohužel se nám ale nepodařilo celou tu krásu zachytit ve fotografiích. Prostě se nám ta velkolepost do objektivu nevešla.
VYSOKÝ ATLAS:
Po vylodění z trajektu Almería - Nador si to rovnou namíříme k Cirque de Jaafar. Máme v plánu projet kaňon Jaafar, který neúprosně prověří vaše řidičské umění i limity vašeho vozu. Tento nádherný kaňon se vine marockou horskou scenérií a v nejužším místě má tato strmá soutěska necelé 4 metry na šířku. K tomu technická náročnost průjezdu je v jeho druhé polovině 10 z 10. A já doteď nechápu, že tímto říčním korytem mezi obřími balvany projedeme jako nůž máslem. A přitom Tomáš ode mě nepotřebuje sebemenší navigaci. Několikrát si při pohledu na to, co nás čeká, říkám „Tady končíme“ nebo „Budu mu muset ukázat“, ale bez jediného zaváhání jedeme dál. Celá dojatá po výjezdu z kaňonu skládám poklonu Tomášovi i našemu Patrolu. Jsou to prostě dva borci! Poté už následuje přesun cca 120 km po zapomenutých šotolinách a vedlejších cestách k nádhernému horskému jezeru Lac Isli ve výšce cca 2200 m, kde si děláme první špagety, sprchujeme se v ostrém větru a osmi stupních Celsia a jsme tady naprosto šťastní.
Další den se přes velkolepý kaňon Dadés přesunujeme na začátek jedné z nejkrásnějších etap celé expedice. Trasu Ait Youl – Alemdoun – Tabant si určitě nenechte ujít, je technicky nenáročná a úchvatná. Objevíte červené monumentální skály, impozantní kaňon Amejgag, přejezd sedla Tizi n´Ait Hamad ve výšce 3005 m, následný průjezd překrásným údolím, kde skály mají ty nejroztodivnější tvary a nakonec další výjezd do 3000 m s výhledy na desítky vrstev atlaského masivu. O kus dál po trase nad vesnicí Tarbat n´Tirsal máme horský bivak s neuvěřitelnými pohledy jak na zasněžené vrcholky hor, tak na sytě zelená políčka kolem vesnic v údolí pod námi. Večer nás přichází pozdravit místní pasák z chatrče na kopci. Z hluboké tmy nejdřív haleká takovým způsobem, že mám nahnáno, ale když pak pod jeho čelovkou vidím svítit tři zuby v širokém úsměvu, zdá se jasné, že je to přátelská návštěva. Poté, co je obdarován pivem, nás každopádně objímá dalších deset minut.
Následující den nás čeká další perla, kterou je úsek na trase mezi Ichbaken – Amezri. To si tak svištíme po příjemné šotolině, až přijedeme do vesnice, kde cesta zmizí, nalevo je skála, napravo řeka. Hloučky dětí nás nahání a ukazují všemi směry, jen aby dostaly nějaké to „kado“ a my opravdu za chvíli pochopíme, že buď pojedeme řekou, nebo končíme. Je to asi kilometr, takže jdeme na to. A místní nevyžádaný průvodce nám to trochu usnadňuje. Je to asi desetiletý klučina, který má takový milý výraz v očích a chce si ten dárek odpracovat. A tak běží vedle auta a pořád máchá rukama. Snažíme se najít nějaké stopy od pneumatik, několikrát řeku přejíždíme, protáhneme se mezi stromky podél toku a pak zase zpátky do proudu. Je to dlouhé a výživné. A k našemu překvapení na tento terénní nesmysl nakonec navazuje luxusní asfaltka, po které pohodlně pokračujeme v krasojízdě.
JEBEL SAGHRO:
Marrákeš - nejnavštěvovanější město Maroka a slavný průsmyk Tizi n´Tichka záměrně vynecháváme. Fotografie z těchto míst jsou opravdu krásné, ale silně rozvinutý turismus nás prozatím odrazuje. Míříme tedy do pohoří Jebel Saghro. Jedná se o masiv vulkanického původu s neuvěřitelnými skalními útvary. Mohli bychom zde na pistách strávit celý týden a stále by bylo co objevovat. Jedna ze dvou tras, které zde máme v plánu, je Nkob – Tazazert s odbočkou k nepřehlédnutelné Bab n´Ali. Poté, co sjedeme z asfaltu a zamíříme k této magické hoře, se její podoba s každým ujetým metrem neuvěřitelně proměňuje. A tvary okolních skal jsou také naprosto úžasné. Nemůžeme se vynadívat. Tady poprvé zahlédneme obřího černého brouka s lesklými krovkami. Typujeme, že je to cvrček, odhadem má tak 8cm, ale později vidíme i větší exempláře. Z Tizi n´Tazazert pak odbočujeme na další šotolinu, která se vine neskutečně krásnými scenériemi od zelených údolí, přes okrové kaňony až po svěží palmárie jižně od Sete. Po málo projeté a často velmi úzké cestě kličkujeme mezi desítkami cvrčků, kteří pomalu křižují naši trasu a my za žádnou cenu nechceme přejet ani jeden majestátní exemplář. Bivakujeme na „prérii“ pod hvězdami. Tak tohle byl skvělý den.
SAHARA:
Při přesunu k Erg Chebbi nemůžeme vynechat ikonický vápencový útvar Gara Medouar ve tvaru koňské podkovy. Bývala to přírodní pevnost, snad i portugalské vězení, ale později se zde zcela jistě natáčela první Mumie nebo James Bond Spectre. Přijíždíme kolem páté, nikde žádný turista, jen prodavač náramků má v tom větru docela výdrž. Je to podmanivé místo, které připomíná vyhaslý vulkán s jedinečným výhledem na vyprahlou pouštní planinu. Patrolem najíždíme co nejblíže ke strmému skalnímu převisu, rychle fotíme, kupujeme náramky a jedeme si hledat plac na přespání co nejblíže tomuto magickému místu. Dnes v noci máme super větrný bivak u Mumie pod hvězdami, kdy nad námi drží ochrannou ruku nekompromisní skalní chrlič. Den poté vyrážíme na Erg Chebbi s největšími marockými dunami, které se tyčí až do výše 150m. Gigantické dunové pole je „utažené“ po několikahodinovém dešti a tak se směle vydáváme napříč saharskou pouští a hledáme si klidný bivak. Nad námi se ale stahují další mračna, takže mělký dolík, který se zdá být k přenocování ideální, se může stát zaplavenou pastí. Vyjíždíme na bezpečnější místo a připravujeme markýzy proti dešti a větru. Už za chvíli zjišťujeme, že bočnice k markýzám fungují skvěle i proti menší písečné bouři, která se kolem nás zvedá. V dáli začíná hřmít a mohutné blesky bičují kopce v pravidelných intervalech. Toto představení trvá několik hodin, bouřka vyvolává velký respekt, ale naštěstí náš bivak obchází v dostatečné vzdálenosti. Ráno nás budí sluneční paprsky, obloha je blankytně modrá a Erg Chebbi září mnoha odstíny žluto-červené. Podruhé pak zkoušíme štěstí na dunách během dopoledne, kdy žhnoucí slunce pomalu prohřívá jemný písek, který se s každým pokořeným metrem víc a víc sype pod náporem našich 3,5 tun. Ufukujeme na minimum a s ohledem na zatížení, které máme na střeše, se snažíme číst terén a svižně uhánět po dunách. Je to super adrenalinová jízda a já si oddechnu, když znovu ucítím pevnou půdu pod koly. A jede se na další pískoviště Erg Chigaga! Abychom si mohli užít další písek, musíme přejet cca 80km po kamenité pouštní pistě mezi Ouzina a RN17. Řeknu vám, že příště bychom snad zvolili okliku přes asfalt. Kodrcat se celý den po cestě, která vám rozvibruje každou kost v těle i šroubek v autě není žádný požitek. Už dva roky máme připravenou OME BP-51, tedy podvozkovou sadu, která dokonale žehlí tyto nerovnosti, ale znáte tu o kovářově kobyle...Ze Zagory pak míříme na Mhamid a pokračujeme po houpavé pouštní pistě, která nás hrozně baví. Cesta vede dál přes idylickou Oasis Sacrée až k úpatí největšího dunového pole Maroka Erg Chigaga. Je to fascinující rozlehlé území se žlutými dunami, které nedosahují výšek jako na Erg Chebbi, ale drobná zrnka písku nás lákají vyzkoušet jejich stabilitu. Ufukujeme kola a vzhledem k pokročilé hodině si rovnou hledáme bivak. To místo na duně u pokrouceného kmene pouštního stromu je překrásné. Jako obvykle se zvedá vítr, instalujeme bočnice k markýze a pozorujeme západ slunce i první vycházející hvězdy. Najednou vidíme, jak k nám přes duny rázně pochoduje pasák velbloudů. Je mu tak šestnáct, stádo má zaparkované asi kilometr od nás a rukama nohama se snaží naznačit, co všechno by od nás chtěl....sluneční brýle, dalekohled, boty... A protože naboso by se Patrol řídil dost složitě, dáváme mu dva Red Bully a jak se rychle objevil, tak i rychle zmizí.
ANTIATLAS:
Z Erg Chigaga se přes vyschlé jezero Iriki a nekonečné pouštní pisty přesouváme k Antiatlasu. A ten nás svou krásou naprosto ohromí. Mohutné soutěsky, žulové balvany, berberské vesnice, drsný horský terén, palmové oázy, z nichž nejmalebnější je Oasis d´Aguinane. Na pěti stech kilometrech tohoto masivu, s nejvyššími vrcholky nad 3000 m, se střídají ty nejbizarnější tvary skal v široké škále sytých barev. Druhý den putování putování po Antiatlasu chceme dát odpočinout nám i Patrolu a tak jedeme asfaltkou mezi Taliouine – Igherm – Tata. A scenérie jsou to neskutečné. Antiatlasu jsme začali říkat „Pruhované hory“, kdy za každou zatáčkou na nás čeká jiný pohled, který se nám vrývá hluboko do paměti. Obrovskou výzvou se pak stává úzká šotolina vytesaná do skály směrem na vesnici Tamlalt, kde jedeme o chlup na zrcátka a pod pravými koly se nám začínají sypat kamínky do nekompromisní stometrové strže. Navazující track ve vyschlém korytě řeky mezi palmami a hliněnými vesnicemi je ale celý jedinečný a proměnlivost krajiny je naprosto neuvěřitelná. A co když máte zážitek se stopařem, který před vámi na silnici padne na kolena a jste jeho jediná záchrana, i když ho nemáte kam „dát“? Tak ho posadíte obkročmo dozadu na bednu, on se drží jako klíště žebříku na dveřích a rychlostí do 50km ho vezete dvacet kilometrů kamsi do vesnice. A on si u toho ještě zpívá. Do Antiatlasu se určitě chceme vrátit. I proto, že jsme toho tolik nestihli.
ATLANTIK:
Slavnou Bílou pláž si z časových důvodů necháváme na příště a přes Guelmim míříme do kouzelného Sidi Ifni na pobřeží Atlantiku. Naše první kroky vedou do hotelové restaurace Ait Baamrane, kde servírují výborné jídlo i dobře vychlazené víno, které při západu slunce chutná ještě líp. Dnešní bivak máme naplánovaný jen kousek za městem na jednom ze tří štíhlých skalních výběžků s výhledem na úchvatný kamenný oblouk, který omývají divoké vlny oceánu. Další pobřežní bivak nedaleko Club Evasion objeví Tomáš díky svým jedinečným stopařským schopnostem, takže poslední noc na prohřátých písečných dunách s výhledem na nekonečný Atlantik je nádherná. Následující den se přesouváme dál podél oceánu směrem na Agádír a za Aglou najíždíme na úžasnou písečnou cestu směřující k útesům, které jsou pokryty tisíci malých mušliček.
FEZ (FÉS):
Starobylé a významné královské město. Město kultury a vzdělání. A také přebujelého turismu. My ale nechceme chodit po jeho úžasných památkách, chceme se jen tak toulat. Říkali mi, že bez průvodce to nepůjde, v diskuzích jsem četla hrůzné historky. Nic z toho se nenaplnilo. Fez jsme navštívili především kvůli jeho staré Medině ve čtvrti Fes el Bali. U hlavní vstupní brány nás sice oslovuje pár samozvaných „průvodců“, ale Tomáš nasadí svůj nejdrsnější výraz a tak nás nechají rychle být. A pak se už bez obav noříme do pulzující spleti úzkých uliček plných vůní a barev. Je to naprosto úžasné místo, kde se procházíme mezi stovkami obchůdků, hotýlků a restaurací, potkáváme prodejce s vozíkem plným šneků a kupujeme konzervy pro koťátka, která se nám tu všude pletou pod nohama. A samozřejmě nevynecháme ani proslulou koželužnu Chouara, kde se kůže zpracovává stejným způsobem již od 13. století. Míříme si to rovnou do obchodu s číslem 10. Má dva vchody vedle sebe a v obou nás vstřícně uvítá anglicky mluvící obsluha s tím, že si můžeme prohlédnout koželužnu z jejich balkonu, aniž by nás někdo nutil k nákupu zboží nebo jinak obtěžoval. Dostaneme svazek máty a je to tedy síla. Myslím ten smrad z kádí, které obsahují syntetická i přírodní barviva jako kurkumu nebo indigo. A chemikálie na opracování kůží prý obsahují i holubí trus. Ale říkají, že máme štěstí na chladný den, a proto zápach není tak intenzivní. Při odchodu poděkujeme bankovkou 20 MAD a loudavým krokem se vracíme zpět ke vstupní bráně, kde je výborná restaurace Chez Said s modrobílými ubrusy a velice temperamentním majitelem. Fez je prostě neskutečný zážitek.
Kdy jet
Byli jsme na přelomu dubna a května a jeli bychom tak i příště. Vzhledem k nadmořské výšce, kde jsme se často pohybovali nad 2500m, nám toto období vyhovovalo. Ani na poušti nepanovala dlouhodobá vedra a hlavně neustálý vítr nám pocitovou teplotu výrazně zpříjemňoval. A i lidí bylo takto na konci sezóny díkybohu málo.
Peníze
Mějte u sebe dostatek hotovosti. My jsme vždy měli minimálně 2000 MAD v několika peněženkách (1 MAD=cca 2,40Kč). Obchody, restaurace i benzínové pumpy mimo ty nejhlavnější tahy berou jen hotovost. Bankomaty jsou všude, ale např.v městečku Merzouga zrovna nefungoval, takže hotovostní rezerva na palivo se nám hodila. A je fajn, že bankomaty El Barid (Marocká pošta) jsou bez poplatku.
Palivo
Neměli jsme sebemenší problém, benzinek je v Maroku dostatek. Vždy si ale ujasněte, kde budete příště tankovat, jen tu hotovost mějte raději po ruce.
Žebrání
Už ve Vysokém Atlasu, na cestách mezi více či méně chudými vesnicemi, se poprvé setkáváme s notorickým žebráním dětí, které stojí podél cest nebo houfně vybíhají z domů, aby se nás snažily urputně zastavit a vyžebrat si prakticky cokoli. A ti starší na nás zase gestikulují, že chtějí cígo. Pokud chcete v Maroku dát něco všem, kteří žebrají, nakupte mraky bonbonů a kartony cigaret. Ale záleží jen na vás, jak se k této skutečnosti postavíte. Všeobecně se doporučuje tuto žebráckou mentalitu nepodporovat. Místní děti jsou dobře oblečené, velmi dobře živené a často žebrají místo chození do školy. A dospělí se za ně občas stydí, i když napřaženou ruku mají někdy i ženy nebo pasáci koz. Ale na místní kolorit si rychle zvyknete, občas nějaký ten dárek rozdáte a k Maroku to prostě patří.
Fauna
Štíři, pavouci, hadi, koťátka, dromedáři, pískomilové, obří brouci, pestrobarevné agamy...každý si najde to své..
Alkohol
Ve velkých městech je bez problému k sehnání v licencovaných obchodech nebo ve vybraných supermarketech Carrefour (ale např. v Nadoru ho neprodávají ani tam). V Mideltu je skvělý malý alkohol store se širokým sortimentem a úzkými vstupními dveřmi – a byl narvaný muslimy k prasknutí. V Zagoře je obchod Sahara s pivem, vínem a základním „tvrdým“ a seženete tady i led. Takže při troše plánování na suchu nezůstanete :)
Jídlo
Pro nás je to vždy hlavně o atmosféře daného místa. V Maroku mimo vetší města je nabídka jídel dost stereotypní – tažín, špízy, omeleta, salát. Tažín je vlastně nádoba, ve které se pokrm připravuje, takže můžete dostat kuřecí, hovězí nebo jehněčí tažín a někde vám naservírují i berberskou omeletu v tažínu. My jsme si většinou dávali hovězí špíz – jezte ho rychle, než vychladne – a marocký salát nebo omeletu. Nejlepší kuřecí tažín jsme jedli ve Fezu, u moře zase bodovaly mořské plody a ryby. V Oáze Sacrée jsme seděli na zemi pod palmami na létajícím koberci a polštářích a krmili místní koťata kuřecím špízem. Kotěcí tlupa byla maximálně spokojená, atmosféra neskutečná a jako dezert byl vychlazený meloun s pomerančem. A ten jejich mátový čaj? Tak ten je boží všude.
Naše Maroko „na divoko“ opravdu nebylo pro sraby. V kempu jsme byli jen jednou, a to ve Fezu. Dvakrát jsme zapadli bez možnosti cizí pomoci, jednou písek, jednou bahno, ale když kopeš a kopeš a kopeš, tak se vykopeš. Na opuštěné planině jsme měli pod autem megaobřího zrzavého pavouka. U Atlantiku nás v noci kontrolovala vojenská policie se třemi nevrlými psy. A když jedete, jako my jen v jednom autě, tak i v této bezpečné destinaci musíte být obezřetní. Ale to podstatné je, že Maroko je opravdu překrásné, pestré a barevné a už teď se moc těšíme na to, co nám tato fascinující země poodhalí příště.
P.S. Ta housenka na fotce není mrtvá, je jen trochu rozčílená, protože ji na dunách neustále převracel vítr :)
